padluju

Norsko 2024

Sobota 29.6.

V 16h mi u baráku brzdí Míra a když vidí mou sbalenou bagáž, tak mu ještě více vstávají už tak dost ježaté vlasy. Vyhazuje mi hromádku postradatelných věcí a jedem k němu. V 17h přijíždí z Prahy Renča a ukazuje se, že opravdu moc místa nazbyt není. Naštěstí Míra umí docela dobře hrát Tetris, takže za chvíli máme naloženo a navazujeme lodě.Vypadá to, že stihneme trajekt v Rostocku v 0:45, tak jedem. V Liberci už Mírovi přijde, že Renča jezdí moc pomalu, tak jí u benzínky zabírá misto za volantem. Jedeme podstatně rychleji a občas se trochu bojíme, ale jen Renča si občas posteskne, že má auto ráda a je psané na ní.

Neděle 30.6.

Jízda stála nakonec jen jednu fotku z radaru a dojíždíme včas. Spotřebu máme 9,5l, přičemž Renča jezdí 6,8l. Jen jsme v Rostocku nějak zapomněli odbočit k dokům a vjeli do placeného tunelu do centra. Tak jsme alespoň využili Mírovu vybojovanou časovou rezervu a objeli tunel okolo kanálu. Nakonec děláme check-in v 0:25, 5 minut před požadavkem dopravce :). V 0:50 nás pouští do trajektu, v 1 vyplouváme do Gedseru. Tramtadá Skandinávie, třes se!

Krásné 2 hoďky zdřímnoutí na trajektu a uz si to mažem dál na Kodaň a Malmö. Teď už smí řídit Renča, neb nepospícháme a my v klidu spinkáme. Ve Švédsku mi k ránu předává řízení. Okolo Göteburgu si trochu zavzpomínám na montáž ve Volvu, co jsem dělal před 2 lety s Vojtou a s výjimkou tankování zastavuji až na prohlídku peřeje řeky Uruly, kde se poprvé seznamujeme s místními komáry.

Urula

Obtížnost WW4, stav vody je 9m3/s

Což je limitní stav, ale zase kaskády nejsou na rozpádlování příliš těžké a rozlivy ještě se dají prokličkovat. Přirovnal bych to něco mezi Mumlavou za 15, Jizerou za 10 a Kamienou za 15. Krásné hravé ježdění s prohlížením a vymýšlením optimálních lajn. Míša se trochu bojí, Míra zase ne a ve valcích předvádí pěkné rodeové figury. Jednou si dokonce potřeboval zaplavat. Já si to moc užil a těch pár chybek mi to odpustilo. Umím si ale představit, ze bych se za vyšší vody i vybál.

nasedačka

Po vysednutí z lodě uz bylo poměrně pozdě, takže jsme si našli pěkné místo v lese u vysedačky kousek od silnice a rozhodli se, že uvítací večírek pro komáry uspořádáme zde. Protože účast komárů na večírku je opravdu vysoká, tak začínáme stavěním stanů a moskytiér jako zázemí pro nás, abychom jim mohli připravit večeři naplněním vlastních žaludků. Poté se síťkou na hlavě odvážně opouštíme úkryt a každý s osobním mráčkem kolem hlavy zveme kamarády komáry k ohni. Zdá se, že oheň je trochu dokáže zabavit, ale i tak zůstává dost takových, zvláště pak muchniček, (které již dále nebudu dělit od komárů, snad jen podotknu, že vzhledem k jejich rozměrům je těžší se před nimi schovat), které tato atrakce neuchvátila a „šijou“ do nás, ať jsme nápaditější. Takže přikládáme do ohně trouchnivé dřevo a oproti české zvyklosti sedět na návětrné straně je zde tlačenice o závětrnou stranu. Obé má své výhody. Někdo má klid, někdo může dýchat. Než se nám je podaří unavit našimi řečmi a popíjením rumu a piva (což se ukazuje jako účinný repelent – ne že by pak méně dotírali, ale tolik nevadí), tak je půl jedné. Komáři i muchničky jdou pomalu spát, což nám se nechce, protože máme konečně čas i na sebe a k tomu je stále světlo, jako u nás v 9 večer. Nicméně zítra si chceme také užít vodu, tak jdeme také na kutě.

Pondělí 1.7.

Probouzíme do lehkého deštíku.. Aha, to to jsou komáři, kteří nás už lákají na snídani. Navzdory jejich očekávání zařizujeme snídani svou, proti čemuž hrubě protestují, takže nezbývá, než snídat, čistit zuby a balit za neustálé chůze. No nic. navazujeme, a odjížděje a mávajíce po celém autě kapesníky se loučíme otevřenými okny s našimi novými kamarády. Pomalu se smiřujeme s tím, že budou po další dva týdny našimi spolubydlícími (nebo my jejich) a míříme na Storfjätan. Je to nějakých 360km a 5h cesty. Při pendlu ještě Renča proráží gumu a musejí ji s Pavlem měnit. Naštěstí je kolo upevněné pod autem, takže nemusí vykládat bagáž a jsou šikovní, takže dlouho nečekáme. Nicméně o zábavu budeme mít později postaráno.

Storfjätan

WW1-2-3-4-5, 5m3/s

Tohle bylo šlápnutí vedle. Zamýšleno pro Míšu, aby si užila něco, kde se nebude bát. Jenže ukazuje se, že vody je opravdu velice málo a dá práci vůbec někudy prokličkovat, takže jsme trochu zdeptaní a nakonec to ani Míša neocení.Řeka meandruje vcelku romantickou placatou krajinou a na konci jsou za odměnu dva jednoduché dvoumetrové dropy.

Voda je teplá, takže na vysedačce se koná příjemná koupačka. Jenže po donešení lodi k autu už čekají mračna muchniček na voňavé lidoopy. No nic, rychle obléknout, naložit a jedeme najít místo k nocování a máme štěstí na krásný palouček u jezera díky lehkému vánku téměř bez komárů a muchniček. Díky tomu můžeme po Renči výborné večeři vytáhnout hudební nástroje a já se nestačím stydět, jak to Renča na cestovní kytaru, která vypadá, jako loutna umí.

Úterý 2.7.

Renča vstává brzy a jede do servisu shánět pneumatiku. Nakonec objíždí dva a vrací se s nepořízenou. Objednací doba dva dny. Při cestě na Mistru se ještě někde zkusíme stavit. Nacházíme servis s krásným odpadištěm starých pneumatik a přehrabujeme úspěšně.

Přijíždíme k Mistře a na horním úseku je málo vody. Zkoušíme to níže, pak ještě níže, to už musíme sestoupit dost daleko po kozí stezce, ale soudíme, že zde už nastoupit půjde. Vracíme se zpátky do lodě, převlíknout a já s Míšou, která se rozhodla, že nepojede pendlujeme auta. Mezitím už zbytek skupiny sestupuje dolů borůvčím. Vracím se a sestupuji za nimi pěkně zhurta, neb na mě kajak na hop šňůře z kopce pěkně doráží. Za chvíli srážím Renču s Pavlem. „Kde máš Honzu?“ „Já ho nemám, ten je tvůj.“ „No jo, ale šel za námi?“ „Aha, tak jsme o něj asi přišli.“ Naštěstí se mu dotelefonujeme. „Kde jsi?“ „Nevím.“ „Taky se nám zdá, ale potřebujeme tě najít.“ Pátrání trvá v podobném stylu ještě asi dvacet minut. To už jsme od muchniček celí ožralí, ale konečně můžeme vyplout.

Mistra

WW4, 10m3/s

Začínáme opět změlka. Postupně se koryto zužuje a blokuje balvany. Jen pár míst je třeba prohlédnout. O pár kubíků víc vody by nevadilo, ale stačí to. Je hodně technická a o hezké stupně a improvizaci zde není nouze.

nasedačka

Jen Pavlovi bylo vody málo, tak jedeme ještě na Trysilelvu. Tu jsem nejel, protože zdá se jediná zajímavá peřej je až na konci před mostem, takže raději pendluji.

Trysilelva

WW3, 34m3/s

Vodnatka, která líně teče rovinatou krajinou. Obtížnost prý vyjadřuje spíš počet peřejí, než reálnou obtížnost. Dole vítá spousta muchniček.

Večer Míra nachází parádní tábořiště bez muchniček, takže jupí čerte, máme parádní mejdan. Všude je tu spousta rozmanitého mechu. Ráno máme spadeno na Sjoju.

spaní

Středa 3.7.

Jedeme na Sjoju a po cestě rozhodujeme, že pojedeme úsek Amot, kde čeká natěšený Pepe. Přijíždíme na nasedačku a po prohlídce řeky u nástupu nám rapidně ubývá jezdců a přibývá řidičů. Nakonec zbýváme jen já, Pavel a Pepe.

Sjoa Amot

WW4-5-, 33m3/s 

Hned na začátku vítají dva válce, které vypadají ze břehu půlmetrové, takže líně přepádlovávám na levou stranu, což se jeví jako chyba. Zjišťuju, že se srážím s „autem“. Naštěstí vyváznu pouze ve svíci a odjíždím dál do země Mordor. Vstupenka má být pouze slabou ukázkou, což je pravda. Řeka má sílu jak kráva a je podobně, ne-li méně předvídatelná. Pulzující boční proudy ještě umocňují pocit jízdy na býku. Větším válcům se vyhýbáme, někdy je třeba traverzovat po jejich vrchu. Dole pod mostem zuří hluboký válec přes celou řeku. Chvíli vymýšlíme a jedeme vlevo. Pavel jede rovně a boční roláda ho hází doprostřed, kde svícuje eskymuje a odjíždí. Pepe zrovna tak, ale svíci ustává. Já už radši stáčím špičku doleva a válec propichuju. Za ním je ale květák, tak se na něm točím jak káča. Přijíždějí místní a všichni jedou bez problému vpravo. Dál pokračuje parádní soutěska na hraní, která ale vypadá velice působivě. Prohlížíme, vymýšlíme nejzajímavější lajnu. Moc si to užíváme, přestože svící je víc, než bylo v plánu. Vybáli jsme se a jsme nadšení.

nasedačka

Ostatní vidí naše rozzářené ksichty, jenže mají stále suchá pádla. O kousek výš je poměrně přívětivý úsek. Nasedáme na krásně se vlnící řeku a připlouvá sedmiletej klučík na Joyi vysmátej jak sluníčko s tatínkem z horního úseku a tatínek se ptá: „Tak co, už máš dost?“ „Ne, jedeme dál!“

Sjoa Playrun

WW3-4, 33m3/s, 6km

Krásně to houpe, občas váleček, blbnout se dá dle libosti, eskymák to kdyžtak napraví. Název mluví za vše. Je to zábavné, ale vlastně o nic nejde. Celá skupina dojíždí nadšená.

nasedačka

Kempíme na vysedačce Ridderspranget. Pěkně tu pofukuje a kousáci nám dávaj pokoj. Renča hňácá knedlíky a vaří knedlo-vepřo-zelo. My valíme oči a následně břicha. Pak už se nám jen kouří z hlavy, jak vymýšlíme, jak jet všichni všechno. Moc se nám tu líbí. Východiskem je zůstat ještě dva dny.

spaní

Čtvrtek 4.7.

U snídaně se dělíme na dvě skupiny podle toho kdo má a nemá bojovnou náladu. Nakonec máme chuť bojovat jen já a PePe, tak jedeme spolu na Ridderspranget. Ostatní jedou z vysedačky dolů a spojíme síly až na Amot. Na nasedačce Riddersprangetu nasedáme s Němci, ke kterým se následně připojujeme, což nám podstatně usnadňuje postup. Mají s sebou znalce, který ví co dělá a ukazuje nám průjezdy.

Sjoa – Ridderspranget 

WW4-5-nesjízdné, 32m3/s

Nasedáme pod lávkou pod zavalenou soutěskou. Spousta turistů na vyhlídkách okolo nám fandí a nechápou. Hned první válec mě cvaká a ukazuje svou sílu. Oklepávám se ve vracáku u něj, mezitím projíždí PePe a já najíždím za ním na válec. Jenže on se mnou potvora ještě není hotov a natahuje si mě zpátky. Trochu se mě při couvání zmocňuje panika, ale nakonec pěkně surfuju, otáčím špici proti vodě a nakrmen vodní tříští po chvíli vítězoslavně odjíždím vdál. Za chvíli se řeka ztrácí pod horizontem a na břehu se povalují německé kajaky. Prohlížíme a číhá tu cca třímetrový drop a pod ním se vaří jakási bramboračka. Říkáme si s PePem, že tudy asi cesta nepovede, načež německý master skáče do kajaku a rozjíždí se. Na rozhraní je maličký kohout, na němž vylehává na levobok a mocným záběrem přeskakuje bramboračku. Dole stačí už jen vylehnout přes válec do proudu a je to. Kroutíme nad tím hlavou, načež skáče další Němec do krytu. Za ním jede německá holčička – pardón, vypadá spíš jako vikingská válečnice. Nenecháme se zahanbit a kopírujeme. Je to naprosto v pohodě a máme z toho krásný pocit. Pár peřejí prohlížíme z kajaku a dáme na Němce. Vesměs v klidu. V jedné peřeji mi Němec vysvetluje, že mám jet doprava, tak to tam sypu první a čekám dole u levého břehu nad další kaskádou a vystupuji, abych prohlédl. Všichni ostatní staví u pravého břehu a prohlíží. To už jsem z výkladu nepochopil. Zjišťuju, že nemám kam jít a kde nasednout, abych k nim přetraverzoval. Zkouším nasedat na šikmé skále, usedám jednou nohou do kajaku a začíná mi doposud nejadrenalinovějsí zážitek, kdy napůl usazený kloužu ze skály do řeky kousíček nad neznámou soutěskou bez dalších vracáků. Ve volném pádu odkopuji loď, abych ji ještě k tomu necvaknul. Bojím se, jestli svou Ninju nevidím naposled, ale plán vychází. Dopadám těsně za Ninju, chytám ji za zadek a ještě stíhám zarejdovat do miniaturní tišinky, chytám se skály a šplhám nahoru. Od srdce se mi ozývá koncert Rollingstones. Zkouším to znovu, tentokrát lépe a jdu taky prohlížet. Pod nájezdem je první žumpa, která táhne na skálu. Dá se ošidit u pravého břehu. Po dvaceti metrech následuje další žumpa, která pouští u levého břehu, krátká laguna a dvoumetrový stupeň, který odtéká u pravého břehu. Nemám moc trpělivosti, tak najíždím. K první žumpě přepadlovávám příliš laxně, takže mě žere a ve svíci hází na skálu. Odštípávám kus pádla od Raaba, ale jsem rád, že jsem venku. Otáčím se po proudu a už se mi daří jet podle plánu a přehazovat špicí válce ve správných místech. Krásný pocit dole. O kousek níže zbývá už jen jedna významná kaskáda. Silný proud táhne přes několik vln do dva metry úzkého průjezdu který sestává z z metr vysoké boční rolády házející na skálu. Jediná možnost je na ní (navzdory protivlně nad ní) naskočit, udržet se na ní a vyhnout se tak žumpě v které končí. Chvíli s PePem prohlížíme, koukáme, jak jedou Němci, jeden z nich najíždí do rolády pozadu a nějak se z toho dostává a projevujeme statečnost nejvyšší úrovně, totiž obnášíme a sjíždíme už jen stupeň pod tím. I tak jsme spokojení, nadšení a vybátí (což asi neplatí pro PePeho). Na závěr už jen konstatuji, že Amot byl podstatně jednodušší.

nasedačka

Mezitím ostatní jedou dolů směr Amot. Jednu chvíli Renča zaostává a špatně si překládá gestikulaci, takže se zapichuje direkt do žumpy, kde dlouhou dobu předvádí nevídané rodové figury. Pak postupně ztrácí kolíček na nos, prostorovou orientaci, šprajdu, loď, dech a nakonec sebevědomí. Z válce sice vítězoslavně odjíždí v lodi, ale bez šprajdy, tak ji nakonec musí opustit. Nějakou dobu plave nejspíš kvůli staré vestě pod vodou. Naštěstí jí Míra přejíždí přes hlavu, když už je v koncích a chytá se, takže je nakonec komplet zdárně odlovena a než dojede k Amotu, sbírá ještě drobty svého sebevědomí, kterého již předtím měla nemnoho. Zde teprve vystupuje. Na Amotu se scházíme naprosto přesně a jedeme dolů. Tentokrát je skupina již větší a jede se nám dobře. Přesto nestačíme počítat eskymáky. Pod mostem jedeme vpravo inspirováni místními a občas se to někomu i podaří, mě v to nepočítaje. PePe mě nechtěně používá, jako podložku a snaží se mě přejet právě ve chvíli, kdy eskymuju. Přesto ho rád vidím a užíváme si v občasných kotrmelcích další závěrečnou soutěsku. Pro velký úspěch ještě někteří Amot opakujeme. A jak říkáme, tak jedeme: Second run – double fun..

Navečer unaveni hledáme a nakonec nacházíme spaní blízko řeky Jori, kterou chceme jet zítra. Neprší, tak rozděláváme oheň u potoka, večeříme a sdílíme zážitky nasbírané vesměs pod vodou.

spaní

Pátek 5.7.

Přes noc prší a ráno nám na balení přestává. Není zrovna horko, ale na vodu se těšíme. Renča píchá prstem do mapy a říká: „Apriori, tohle má ideální vodu. To pojedem.“ „Co pojedem?“ „No Apriori.“ „Co?“ „Apriori!“ Po chvíli konečně chápeme upper Jori a jedem.

Upper Jori 

WW4-5, 17m3/s, 4km 

Nádherná říčka, která protéká horami s pořádným spádem. Cca stometrové kaskády WWIV-V střídají dvousetmetrové úseky klidu. Kaskády se dají dobře prohlédnout a hned první by jel snad jen Bren Orton, nicméně PePe prohlíží a vymýšlí a najednou odjíždí po šikmé kamenné plotně do toho největšího bordelu. Naštěstí se chytá jediné pukliny a my máme radost, že s námi pojede i nadále lodí. Nasedáme až v druhé polovině kaskády a užíváme si jeden adrenalin za druhým. Videí děláme víc než dost, tak nemá smysl se rozepisovat o jednotlivých kaskádách. Hodnotím tuto řeku jako to nej z tohoto zájezdu zatím.

nasedačka

Večer kempíme přímo na vysedačce. Teplo sice není, ale dokonce nám chvíli svítí slunce, tak se koupeme v ledové vodě, pereme a sušíme prádlo. Pak grilujeme na ohni a hrajeme na kytaru. PePe se snaží na flétnu. 

spaní

Sobota 6.7.

Spodní Jori

WW3-4, 21k, 10km 

Zprvu olej, ale po kilometru se řeka příjemně sklápí a dostává své charakteristice obtížnosti. Připomíná mi to Jizeru k ostrovu, jen s tím rozdílem, že sem někdo zapomněl instalovat odpočinkové úseky, když si řeka hledala cestu kaňonem. Příjemné je, že je úplně jedno, kudy jedu a krásně si to užívám. Po nějaké době však kontinuita obtížnosti mnohé vysiluje a za čas lovíme plavajícího Honzu. Za chvíli jakožto zavírající jezdec zřím pod vodou modrý kajak na kameni a panikařím, kdo z nás se teď topí. Naštěstí se ukazuje, že to je kajak úplně cizí a je prázdný. První pokus o vyproštění koná PePe. Napichuje přídí pod loď a mizí pod ní. Jeden zdrávas a je venku. PePe, loď stále pevně drží na místě. Zkouší znovu, tentokrát s házečkou v zubech. Chvíli to vypadá nadějně, pak mu proud strhává zadek do svíce a c pádlem v jedné ruce musí eskymovat. Teď je řada na mě ověřit fyzikální zakony v praxi. Instaluji PePemu do zubů konec házečky a přejíždí na druhý břeh, tam uchycuje o kámen. Já chytám další házečku přes horolezecký kyblík ke stromu. Vážu se hopšňůrou k oběma házečkám a nechám se spouštět proudem k lodi. Nakonec se mi daří vítězoslavně stanout na kameni u lodi, nicméně k vítězství to má stále daleko. Trvá ještě asi dvacet minut tahání různými směry, než se jí podaří vyprostit. Promáčklou Fiveku odkládáme na břeh a jedeme dál. Co s ním vymyslíme později. Za chvíli lovíme Renču poměrně rozladěnou s nalomeným sebevědomím a pokračujeme. Řeka zdá se nechystá ubývat na obtížnosti, ale není kam utéct. Za chvíli Renča plave znovu. Naštěstí rychle lovíme ji i pádlo, ale kajak stále uniká našemu snažení. Po zhruba půl druhém kilometru míjím auto na vysedačce a stále bez úspěchu. Číhají tu tři epesní žumpy, tak nezbývá než bez rozběhu přeskočit a za chvíli naštěstí loď konečně vázne na kamenech. Tentokrát vyproštění není už taková věda, tak příběh končí dobře. Za chvíli už přichází zkroušená Renča. Klidníme ji rumem a mizíme hledat spaní.

nasedačka

Po několika marných pokusech najít nocležiště opět pícháme pneumatiku. Naštěstí výměnu už máme nacvičenou, tak jde rychle a bez stresu. Nakonec nacházíme zapadlé místečko s ohništěm, vaříme špagety a pod vlivem rumu je nám dobře, komárů nedbaje. Spíme na náhorní rovině, takže je v noci ještě větší světlo, než jinde. V jednu v noci je jako u nás v podvečer. Za celou výpravu jsem ještě čelovku nepoužil.

spaní

Neděle 7.7.

Zase se probouzíme do deště. Ten trvá dokud nesbalíme stany, snídáme a skládáme do auta. Přestává konečně až když sedíme v autě a odjíždíme na Drivu.

Driva střední sekce

WW2-3, 35k, 18km 

Dnes tu máme něco jednoduššího pro holky. Hned první peřej na nástupu WW2max se pro mne rázem stává čtyřkovou, jak se jedna z místních much zabydluje na mých mandlích. Po vydávení raději zavírám pusu a jedeme dál příjemnými WW3 peřejemi, mezi nimi flaty, nebo alespoň laguny. v druhé polovině nás trochu deptá cca šest km dlouhý úsek WW1, ale zase hezkou krajinou s pěknými vodopády ze skal nad námi. Ke konci nám Driva ještě nabízí pár pěkných peřejí. Končíme před mostem před čtyřkovou peřejí, která končí nejasným metr širokým průjezdem ve skále. Až později lituju, že jsem vystoupil už před ní, když vidím videa, jak to borci jezdí vcelku zadarmo.

Potkáváme českou skupinku kajakářů, které jsme potkali už na Jori. Zítra mají v plánu jet spodní úsek. Dlouho o tom debatujeme, ale zdá se, že bych to zítra jel s touto partou sám. Raději volíme přejezd na Tou, která má zrovna optimální vodu. Cesta k fjordu nabízí krásné scenérie plné vodopádů. 

Večer kempíme na krásném místě na pláži přímo na nasedačce Toy a soudíme, že bude ráno dostatek vody, tak ukončujeme paniku a začínáme vařit.

spaní / nasedačka

Pondělí 8.7.

Toåa

WW4, 6,5k, 4,7km, 14°C 

Začínáme na líně se linoucím flatu s mělčinami. Po zhruba půl druhém kilometru sjíždíme první schůdek a řeka se sklápí z kopce. Příjemné kaskády se střídají s oddechovými peřejkami. Občas něco prohlížíme, většina se dá jet na oči. Na závěr u vysedačky řeka mizí mezi skalami a ubjevujeme úchvatný slide/vodopád. Bohužel je psaný, jako nesjízdný nejspíš kvůli dalšímu vodopádu o třicet metrů níže, který začíná metrovým schodem mezi kamením, dva metry bubláku a pak zhruba osmimetrový vodopád. To by všechno šlo, ale v dopadu podle rozstřikující vody tuším mělký kámen, tak radši vysedáme před tímto skvostem. Třeba si to jestě někdy sjedu lépe informován.

nasedačka

Máme krásně teplo (14°C) a nejsou tu kousáci, tak bereme osvěžující lázeň a vracíme se zpět přívozem přes fjord. Míříme na Valldolu v kilometráži zalitou sluncem. Bohužel je zavřená cesta přes trollí schody, takže musíme dlouze objíždět. Zatím stále prší, nebo je alespoň sychravo. Po cestě se nám daří koupit sprej na opravu pneu, když už nikde nemají knoty. Většina cesty vede okolo fjordů, tak si užíváme výhledy. Večer poprvé kempíme v kempu. Snad všichni tu jsou Češi. Od jedněch sháníme knot a pneu opravujeme. Už je pozdě, tak ani neohníčkujeme. Jen vaříme a máme sex s komáry. Ti se nám snaží předvést své umění, tak radši zdrháme do stanů. Stejně už odbilo zítra.

spaní

Úterý 9.7.

Ráno už se těšíme do Vallhaly, snad bude zalitá sluncem, ale vypadá to spíš opět na déšť.

Valldøla horní úsek 

WW4-5, 17,5m3/s

Průtok je menší, protože vodočet je až někde dole. Začínáme pod mostem pod oškliváckou soutěskou. Za chvíli jsme u další kaskády, prohlížíme a bez potíží jedeme. Mezi parádními kaskádami jsou vždy krátké odpočinkové úseky. Máloco je nutno přenášet. Na jedné kaskádě se zase trapně zapichuju do válce, tak si dávám reparát už s úspěchem. Je to moc zábavné, až dole pod lávkou radši vysedáme, neb následuje soutěska sic sjízdná, avšak několikanásobné kombo WW5.

nasedačka
vysedačka

Valldøla střední úsek 

WW3-4, 17,5m3/s

Nasedáme v kempu, kde jsme spali. Následují peřeje WW3, ale kontinuální několik kilometrů s minimem odpočinku. Tenhle parádní nářez ukončuje až žumpa WW4, před kterou se sotva stíháme pochytat u břehu, abychom do ní nenapadali, jako hrušky a mohli prohlédnout. Jedu první vědom, jak jsem se včera hanebně do válců zapichoval a s touhou napravit si sebevědomí zdárně boofuji. Vida mě, Honza skáče za mnou, ale víc vpravo a neboofuje, takže předvádí fešnou svíci a plesk dozadu. Následuje chvíle napětí, kdy začne zvedat. Naštěstí se mu asi na potřetí daří, než najede zpět do válce a odjíždí. Nám srdce pokračují v tlukotu. Pavel se nenechá zahanbit a jede taky. Ne nepříliš nepodobně Honzovi, jen místo pokusu o loop bourá do skály a vtláčí si do špice památku na tenhle spot. Poté přechází do úsporného režimu a místo kvapného odjezdu couvá zpátky do válce. Kupodivu nezahajuje rotaci ve vodorovné ose, ale daří se mu opustit válec dokonce čelem vpřed, což se ale ukazuje pouze jako dílčí úspěch, protože vývar ho tlačí na skálu a stále zpět do válce. Naštěstí nevzdává snahu a po chvíli napětí květák opouští kroutě přitom hlavou. Dál pokračují peřeje WW2. Jsme nadšeni.

nasedačka
vysedačka

Dál pokračujeme o kus níže na úsek pro Míšu už do Fjordu. Bude to jistě pěkné, ale mám obavu z příliš malého spádu, tak radši svlékám hydro, koupu se a oblékám se do suchého. Jako řidič zde budu víc platný. Míra a Honza raději také vzdávají. Nasedačka spodního úseku je pod elektrárnou pod epesním třímetrovým dropem. Se slinou prohlížíme a nakonec jsem rád, že už jsem převlečený do suchého, protože dole je solidní vývařiště a omezená možnost záchrany. Pouštíme plaváčky po proudu a jedeme k fjordu vařit gulášovku na uvítanou. Dokonce tu i chvílemi svítí slunce a holky tu nechodí ve skafandrech. Za chvíli připlouvají vykochané kačenky, tak je krmíme, ale to zdá se nestačí, neboť Renča chce vidět Mickey mouse.

Stále ještě přemýšlejíc co bychom jí ukázali, odváží nás v témže údolí ke sjezdovce, podél které teče výše jmenovaný potok a má optimální průtok pro sjezd. Je už sedm večer, tak alespoň skautíme proti proudu. V devět večer hodnotíme – vypadá to sice parádně, ale museli bychom zůstat ještě do zítra a má to jen kilometr. Pak by ještě musela následovat desinfekce lodí kvůli lososímu parazitovi, takže zatláčíme slzu a radši předjíždíme na Ulvu.

Při cestě se stavujeme u fjordu na večeři a vaříme na pláži s až kýčovitým výhledem. Pytlujeme romantiku do vaků na hydro a pokračujeme dál. Dojíždíme k Ulvě na vysedačku až ve dvě v noci, tak jsme rádi, že můžeme konečně zalehnout. Mezi vysokými horami se válí mraky, tak poprvé používáme čelovku k stavění stanů.

Středa 10.7.

Dnes je opravdu nevlídno. Zima, nedostatek spánku a začíná pršet. Mírovi se přes noc nafouklo koleno do zajímavé bambule. Vysvětluje nám, že je dnes řidičem slovy: „Chtěl bych mít čapku s bambulí nahoře…“ na což mu odvětíme: „Kvůli němu v ublížení na zdraví se vezem. My vrtali mu koleno nabozezem..“ Nicméně má dnes fakt smůlu, zato se nemusí máchat v ledové vodě. Do mokrého hydra se tuze nechce, ale přemáháme se a jdeme se bavit.

Ulvåa horní 

WW3-4(5), 27k, 10km, 11°C

Hned první kaskáda vypadá slibně. Skáčeme do lodí a užíváme si skvělé kaskády, které jdou jet většinou na oči, zřídka nutno vylézt a prohlížet, ale stejně raději koukáme, hledáme nejzajímavější cestu a bavíme se vzájemnými nezdary. Nejúžasnější je třísetmetrová peřej s padesáti a stometrovými slajdy. Tahle paráda pokračuje úsekem WW2-, kde se učíme hledat si cestu a neuvíznout na mělčině. U mostu, kde se má správně vysedat soudíme, že ještě nemáme dost a jedeme na naše nocležiště. To byl dobrý tah, protože pokračuje WW4 s velmi zajímavými místy a silnými válci. Začíná slidem s pěknou peřejí, chvilku relativní klid a pak soutěska Excalation, před kterou jen tak tak stíháme vystoupit vlevo v kolovadle a prohlédnout. Jen Pavel se nad kolovadlem zabydluje ve válci a eskymuje. Všichni smažíme na střed a necháme se proplesknout střídajícími se vysokými roládami. Dole propichujeme masivní valec a je to. Popsal bych to, jako: „Plesk, mlask, hrc prc!“ O kus níže pod mostem je další příjemný slide se sérií válců dále a pokračujeme třímetrovým vodopádem s pračkou vespod. Poprvé nejsem spokojen s boofem, tak opakuji ještě hůře. Pavel skáče bez problému o kousek víc vpravo. Níže ještě peřej s šikmou roládou přímo do žumpy s jasnou povinnou lajnou vlevo a na roládu naskočit. Z žumpy jde velký respekt, takže všichni makáme, jak fretky doleva a daří se. Pak už zbývá jen jeden stupeň nad nímž prostřelukeme válec doleva a hasíme si to do vracáku vlevo. Končíme u visuté lávky, kde jsme spali.

S povděkem se převlékáme do suchého a znovu rozbíjíme tábor zde. Dnes grilujeme krkovice a dokonce jednoho pstruha, kterého Míra chytil. Nezačít vytrvale pršet, máme se přímo královsky.

Čtvrtek 11.7.

Renča vstává a lomozí s nádobím. Lezu též a nestačím se divit – Renča smaží palačinky. Takže si užíváme ranní žranici. Mírovi se zlepšilo koleno a mrzí ho včerejší absence na vodě. Z pohledu ze souše ho Ulvåa uchvátila a nás taky velmi bavila, takže plán je jasný. Přestože Renča s Honzou si jí dnes odpustí. Chvílemi dokonce vykukuje slunce, tak to vypadá na prožitkovou jízdu.

Jedeme já, Míra a Pavel, a protože už víme co čekat, odsejpá to rychleji. Přesto zajímavá místa prohlížíme. Přeci jen je dnes o čtyři kýble víc a je to znát. Včera jsem na stometrovém slidu jel trochu moc vpravo a boční roládu v puklině neprojel celou. To bych chtěl dnes napravit a řádně si tu díru užít. Mezi vlnami v nájezdu ale není moc snadné udržet moč, natož prostorovou orientaci, takže najednou jsem někde úplně vlevo a skáču přes kámen naštěstí na plotnu, ale rána je to jak z děla a málem jsem si pádlem urazil nos. Já to ale tak nenechám a dám si reparát. Teď zase jedu příliš zbaběle vpravo a vytouženou roládu míjím téměř úplně. Inu což, už to bylo lepší. Další dobrodružství nás čeká na Excalationu. Tentokrát prohlížíme a představujeme si ideální stopu. Nájezd vlevo a do kolovadla, traverz na pravou stranu, přeskočit roládu v kohoutu a dál už jen tobogánem na skokanský můstek, který dělá spodní vlna, za včerejšího stavu žumpa. Jedu první až do kolovadla dobře, ale proud je tak silný, že mě při traverzu strhává a roládu nepřeskakuji, jen se vezu va vrchu ve svíci do další pod ní. Facka jak od macka a ještě se sloupcem vody v očích prostřeluji spodní vlnu. Inu pěkné rodeo. Další jede Pavel a ten vrávorá ještě před nájezdem, otáčí se a do prvního válce, kde včera eskymoval málem vjíždí pozadu. Nakonec ustává, ale při traverzu ho proud též strhává. Zespodu sleduju tu fackovačku a držím mu palce. Už je dole, oklepává se a diví se, jakou to má dnes sílu. Poslední jede Míra velmi podobně Pavlovi, jen ho proud strhává víc, nechává se roládou požrat úplně a ještě ho to stáčí bokem. To je teprve fackovací show. Ale naštěstí ustává, vyklepává si vodu z uší a překřtívá Excelation na ruskou ruletu, což vcelku sedí. Další dobrodružství nás čeká na vodopádu, který je dnes ještě nepěněnější. Dnes boofuju relativně dobře, přestože plán vypadal trochu jinak. Mám pocit, že celý slepičí vývar přeskakuji, když.. „šplouch.. bubly, bubly, hop!“, jak mě to zadupalo ke dnu a vyplivlo, jak žvejkačku. Podobně jede Pavel. Zamává pádlem na rozloučenou, mizí ve vývaru, vyskakuje proti skále a parkuje v jeskyni. Zde se mu zdá se líbí a plánuje nocleh, ale nakonec vyjíždí a pokračuje za námi. Míra také mizí, ale zdá se, že umírá hrůzou, protože vyplouvá bříškem nahoru a zůstává tak. Probouzí se až ve válci vespod, v němž zvedá. Zbývá už jen poslední stupeň. Včera šel na klid vlevo, tak to moc neřešíme a smažíme. Váleček nad ním nás ale všechny hází doprava a zpátky doleva už se dostat nestačíme. Všichni padáme do žumpy, jako hrušky a eskymujeme.

Chvilku se sušíme na blahodárném slunci a jedeme se podívat na přítok Ulvy Asbjørnsåe. Zajímavý potok končící v pětkovém kataraktu Ulvy padesátimetrovým nesjízdným vodopádem. Nad ním je kochací dvoukilometrový flat, který se jezdí a ještě nad tím je pětkový Mordor. Ten nás zajímá, tak parkujeme pod ním a jdeme procházkou skautit proti proudu. Potíž je, že se tu lodě musí nosit po kozí stezce až pět kilometrů nahoru, přičemž je možno nasednout i níže. Potok je velmi zajímavý s několika vodopády, slidy a průskoky, ale někde s přenáškou a místy až o držku. Navíc bychom opět ztratili den, přičemž bych jel jediný. Už ta představa vynášky mě odradila, tak to necháváme na jindy a kempíme dole nad mostkem. Konečně máme hezké počasí. Takhle to mělo vypadat celé Norsko.

spaní

Pátek 12.7.

Ráno hezky za sluníčka poprvé balíme suché stany a se sluncem v duši jedeme na Loru. 

Lora vrchní 

WW2-3, 21k 

S nepříliš velikým spádem řeka ale stále pěkně metelí a vlnkuje. Za zmínku možná stojí jeden stupeň v druhé třetině. Dá se krásně jet na střed jak po skluzavce. Vystupujeme u silničního mostu a než se vystřídá Míra za Míšu, Renču a Honzu, prohlížíme válec zde. Nakonec ho jde jet jakkoli a je to legrace.

Lora střední 

WW3-4(5), 21k 

Kilometráž varuje před nebezpečím podemletých skal, nicméně všechna taková místa jsou vidět už z dálky a jdou bez problémů objet. Jedeme poměrně kontinuálními trojkovými peřeji, občas s čtyřkovými místy. Vše lze jet na oči, tak si užíváme kličkování mezi balvany a průjezdy válců. Je to jeden z nejzábavnějších úseků tady. Za chvíli se řeka trochu zklidňuje na WW3- a o chvíli později přijíždíme k dalšímu mostu. Zde se obvykle končí, ale my si chceme ještě užívat.

Za chvíli přijíždíme k soutěsce, kde řeka mizí kdesi, tak raději chytáme poslední malé vracáky na levém břehu a. prohlížíme. Po vyšplhání na hučící škálu se pod námi otevírá příkrá soutěska uvedená do varu. Stačí už jen přisypat pár vodáků a polívka je hotová. Začíná válcem přes celou řeku, zužuje se o skálu, za níž je zuřivý slide končící v přeoraném květakovém poli mířícím celou svou masou pod skálu. Nicméně byl by zde čas vyzvedat a zdrhnout do vracáku, protože dál vše mizí jakýmsi vodopádem. Projíždíme na pravý břeh, k čemuž si vybírám předposlední vracák. Bez potíží projíždím a ve vracáku vysedám. Tedy přesněji řečeno vyndavám z lodě nohu a sklouzávám po kluzké, šikmé skále. Tak tak, že se udržím na lodi,  ale už mě vracák strhává do válce. S jednou nohou venku pádluju zpátky ke břehu a ještě dvakrát opakuji, než se mi daří stabilně stanout na pevnině. Utírám pot a jdu prohlédnout z pravého břehu. Odtud vypadá vše ještě větší, než zeshora ze skály, nicméně s dávkou odvahy to vypadá jetelně. Ještě se podívám na vodopád dole. No sakra, to je taky pořádná mela. Začíná pěkným válcem vprostřed, za pět metrů metrový kohout. Ten napálit na střed a pokračovat doprava co to půjde, nechat se vykopnout o skálu a přeskočit válec doprava do vracáku, protože uprostřed je to strašná gulášovka. Vyzývám ramenní klouby, ať zůstanou na svém místě a jdu na to.

První válec šidím vpravo a s otčenášem pádluju doprava do zúžení. Za ním to jde prudce z kopce, ale ještě stíhám pár záběrů, abych napálil kohouta doprava. Pak už přes vodní tříšť nevidím nic a svištím jen po paměti a po hmatu. Probouzím se v květákovém poli za sesuvu půdy a bez meškání rejduju doprava do vracáku. Zde si užívám dílčího úspěchu explozí endorfinů a nechávám zatím sejít kameramany a Míru s házečkou o stupeň níže. Když se trochu uklidním, tak se rozjíždím, propichuju válec a stoupám na kohouta. Zde opět standardní scénář vodní clony a pokračuju naučeným postupem – pádlovat doprava a když pod sebou cítím kámen, tak boof… Mizím pod vodou, je tu hrozný rámus a flus.. jsem venku pevně usazen ve vracáku. Zdá se, že vše vyšlo, jak bylo v plánu. Jestli opravdu uvidím až na videích. Teď si blahopřeju a užívám si další vlnu endorfinů. Tohle bylo bezpochyby to největší, co jsem kdy jel. Další peřeje WW3-4 jsou tedy už pouhým hraním. Snad jen jeden stupeň, který jsem na poslední chvíli stočil a skočil vpravo a nezapadl tak do válce pod ním. Ukazuju Mírovi doprava, ale ten už se hrabe z válce uprostřed. Směju se mu, že zapomněl pádlovat a jen koulí očima. Nakonec odjíždí. Za ním jede Pavel sice už více vpravo, ale nepádluje, takže bez rychlosti a zůstává ve válci. Teď už bojuje statečně. Eskymuje a nakonec ho válec pouští, ale hází doleva na kamení, odkud mu nejde vyjet. Chvíli bojuje a nakonec krysí. To už lezu z lodě, tak mu alespoň chytám kajak. Pokračujeme dál borovými lesy a řeka se postupně zklidňuje, až jí to přestane bavit a různými rameny zdrhá do lesa. Po vyprsknutí vody z nosu mi chřípí příjemně zaplňuje borová vůně. Zůstáváme téměř na suchu, ale to už nám naštěstí jedou Míša s Renčou v ústrety s auty, tak vystupujeme, koupeme se a sluníme.

Plánujeme trajekt a vychází, že tohle bylo poslední pádlování zde. Nevadí, bylo to pompézní zakončení. Míříme pomalu na jih, ať si zkrátíme zítřejší cestování.  Spíme u jezera Einavatnet, kde už na nás zase číhá větší množství ksindlů s brčky, ale už je stejně pozdě,  tak se jen najíme a jdeme na kutě.

spani

Sobota 13.7.

Ráno už jen balíme a valíme rovnou na trajekt. Máme to tak akorát přeplavit se v Helsingborgu a stihnout trajekt v Gedseru ve 20 hodin. Renča jede svižně a zkracujeme čůrací pauzy na minimum, tak stíháme. Trajekt má ještě skoro hodinu zpoždění, ale to už nás netrápí. Ve 23 hodin už si to hasíme přes Německo na Liberec. Řídí opět Renča, protože by si jinde než za volantem připadala nevyužitá.

Závěrem: Prvně, obrovské díky patří Renče, která celou akci organizovala a to v pravdě vskutku skvěle. Těžké úseky byly prokládány lehčími, aby si každý přišel na své, přičemž celkově vzato jsme začali jednoduššími řekami a postupně se propracovávali až k těm těžkým, což umožnilo se na ně řádně procvičit.

S Ninjou jsem se docela slušně sžil. Naučil jsem se naskakovat na válce, kterých tu bylo nespočetně, procvičil boofy, přestože je stále co zlepšovat. Zkrátka Norsko mě posunulo o level výš, protože taková voda jen tak někde není a trénink to byl vskutku intenzivní.

A ještě žebříček krys:

počet krys
Renča 3
Míra 1
Pavel1
Honza1

Tak ahoj Norsko. Na viděnou příště.