Už jsem celé dva týdny nepádloval, tak byl čas zase někam vyrazit. Heletágové jedou na Isel. Ten jsem ještě nejel, tak volba je jasná.
Beru s sebou Elizabeth a přemlouvám mámu, aby mi jí pohlídala, když budu na vodě. Ta se nenechá přemlouvat dlouho, tak je vyřešeno.
Na střechu mámy Touarega vážu svou oblíbenou Ninju a Jeda na vyblbnutí a ještě TopoDuo, kdyby se mi podařilo přemluvit Elizabeth, takže jsme připraveni na všechno.
Je to kus cesty, nějakých osm hodin až na jih Rakouska. Ráno ještě jedu do práce do Prahy. Kolem jedné mám svítidla přimontovaná, a nabírám mámu s Lízou na Václaváku, kde podepisují nějakou smlouvu. Fuj, ta pražská doprava. Rychle pryč. Cesta celkem odsejpá, takže ve čtvrtek kolem desáté hodiny večerní dorážíme do kempu v Ainetu.
Pátek
Ráno rozlepuji oči a většinový plán vypadá asi takto: Nasedáme na Isel pod kataraktem, postupně se s ubývající obtížností po cestě posbíráme a jedeme do kempu. Při slově katarakt zbystřím a začnu se vyptávat. Většina s tímto nechce mít ani slovem nic společného, ale má zvědavost neopadá, tak se jdu alespoň podívat. Zjišťuju, že jde vlastně víceméně jen o jeden metr a půl drop a ostatní nějak na oči. Údajná obtížnost WW5+ se mi po Norsku zdá směšná. Vybírám si nejzajímavější lajnu, netoliko nejjednodušší a jdu na to.
Iselkatarakt
WW4-5, 35k
Nasedám u mostu nad Hubenem. První dva stupně bez problému. U vjezdu do kataraktu dřepí vpravo velká žumpa, kterou je radno objet zleva a hned se cpu zase zpátky do pravého ramene. Přes pár válečků středem, až mě poslední nenápadný zastaví a zastře výhled. To už jsem ale těsně nad dropem a nestíhám dopádlovat do plánované levé strany a boofnout. Celé je to na mé reakce nějak moc rychlé, takže padám středem, jako hruška. Svíce, plesk na záda, eskymák a to už mě to stahuje zpátky do válce po čumáku. Naštěstí se brzy vzpamatuju a kontruju. Další válce už jsou vcelku hračka, přestože jsou rychle za sebou, ale moje frustrace ze sebe sama jede těsně za mnou, tak raději peláším dál na kamenitou pláž nad Hubenem. Zde se ke mě přidává Pavel. Dá se zde i tábořit.
Další úsek je specifický velkými vlnami s kohouty a občas nemalými válci. V praxi to vypadá tak, že chvíle, kdy vidím jsem zrovna v prohlubni mezi metrovými, i většími vlnami. V naději na rozhled vystoupám na vlnu. Tady to ale bývá, jak na Velikonoce po poledni – šplíchanec kýble vody do ksichtu. Než se rozkoukám, jsem zase dole a zjišťuju že tu je jeden z těch nesčetných válců. Při troše hbitosti stíhám přehodit špici a vjíždím hned bokem do dalšího válce. No prostě pěkná fackovačka od začátku, až před Huben. Stavím před pěší lávkou. Zde se přidávají Jany, Zbyněk a další.
WW2-3+
Zde už je řeka přehlednější, stále to pěkně houpe, ale už jde najít lajna bez válců. O kousek níž přisedá zbytek party na pláži pod Hubenem.
WW2-3
Zde přesedám do Jeda. Ninju půjčuju Pavlovi, ten Rewind posílá Martinovi, který teprve začíná a má s sebou jen rodeovku. V první peřeji se to ale ukazuje jako špatná volba a Martin plave. Tak si alespoň cvičíme záchranu. Usazujeme Martina do Ninji, ta je alespoň trochu stabilnější. Dál už je to navíc jednodušší, tak je po problému. Líbí se mi časté válečky, které vyhledávám a blbnu v nich. Další zajímavost nás čeká až dole u Ainetu. Je tu parádní válec přes celou řeku jako dělaný na rodeo. Blbnu v něm, co mi síly stačí, pak si dáváme alespoň polívku. Tím ale příběh ještě nekončí.
WW2
Naloďuju Lízu na TopoDuo. Nechce šplouchání, tak ji usazuju dozadu a sám si sedám dopředu. Protože tam není zrcadlo, zapírám si nohy kanystrem na vodu. Po usazení na vodu zjišťuju, že máme pěkně přetíženou špici. To asi ještě nikoho nenapadlo se do lodě rozsadit takhle. Každou vlnu se zapichuju, ale inu což. Hlavně, že to na Lízu nešplouchá. Pod prvním stupněm se chvíli s Lízou dohaduju, že to na ní přece jen šplouchlo. Ohlédnu se a Jana s mámou nikde. Nepřijíždějí, tak vystupuju s házečkou, úkoluju Lízu na čekání a běžím proti proudu po cyklostezce na pomoc. Po chvilce běhu mě dojíždí chlapík na tříkolce s kajakem na korbě a s úsměvem mě přemlouvá, abych se nechal svézt. Jedem a vysvětluju mu, že mám na vodě za sebou ženský a mají asi nějaký problém. On na to, že mi nerozumí, že anglicky neumí. Já řku, že já zase nerozumím německy, tak jsme na tom stejně, nicméně děkuju za svezení, už jedou. Zpátky už můžu klusat v klidu. Máma má na kontě krysu. Dál už jedeme bez potíží, druhý stupeň Líza raději vystupuje, a pak jedeme v klidu až do Lienzu.
Sobota
Hintere Iisel
WW2-4, 98cm
S částí výpravy ráno začínáme vrchním Iselem. Je to o poznání užší a pěkně to houpe, občas nějaký váleček. Dole obávaná žebra, což je pár válečků za sebou, ale v podstatě to jen šplouchá trochu víc. Nicméně i tak tam kluci pěkně eskymují. Za žebry pod mostem vysedají, což jako předjezdec nechápu a jedu ještě o kousek dál, abych se mohl hned plazit chroštím zpět.
Dál předjíždíme náš standardní úsek. Já si dávám reparát na kataraktu. Chci udělat závěs ve vracáku nad schodem, ale nemluvě o eskymáku na vstupním válci se mi nedaří ho chytit a výše jmenovaný schod mě natahuje pozpátku. Ještě cvaknutí na rozhraní z nepozornosti nad hranou a v půlce backdeckrollu padám dolů pozpátku. Naštěstí eskymák to spraví, opět kontra a jedu frustrovaně dál.
Pavel opět nastupuje pod soutěskou a jedeme dál spolu. Vody je dnes ale o trochu víc a po dvě stě metrech už pěkně funí. Nenechal jsem mu moc času vydechnout, tak hned v zápětí eskymák. A další, za chvilku zas další a další. Nakonec má hlavu déle pod vodou, než nad vodou a po hodně eskymácích jde ven. Makám k němu a chytá mě za zadek, jenže zrovna najíždím na nějaký šutr, Pavel s proudem pokračuje a zaráží si moji záď přímo do výhledu v integrále. Ven leze s naseklým obočím a se zkrvavenou půlkou obličeje. Snad to není zásadní. Jedu pro vybavení. Za chvíli dojíždím bójkující loď, pádlo nevidím. Po chvilce přetlačování přichází jako na zavolanou rozliv a loď se krásně chytá na ostrůvku. Tahám jí ven a za chvilku vidím přijíždět pádlo. Stačí si pro něj dojít do mělkého proudu. Celá akce proběhla jen na nějakých třista metrech. Za chvíli už se dere houštím Pavel. Snad to není na šití. U pěší lávky ještě ošetřujeme Pavlovu otevřenou hlavu a jedeme dál. Dnes končíme v kempu, protože rodeová vlna mě tu zaměstná asi na 2 hodiny. Z vody lezu úplně hotovej a spokojenej.
Neděle
Nebudeme vymýšlet žádné novoty, dáme si to znovu. Přemlouvám mámu, ať mě ještě jednou vyveze nad katarakt a zase je o trošku víc vody. Tentokrát se nebudu stravovat ve vracáku, ale pojedu to vlevo, ikdyž se shoduji se skupinou, že vpravo by to bylo jednodušší. Místňáci tudy jedou a celkem v klidu. Já se dostávám zase málo doprava a je to moc rychlé, takže mi to nevychází na pádlo a boofuji zase špatně. Tentokrát to spraví mocné vylehnutí a jedu zklamaně dál. Zbytek už je v klidu, tak si to užívám až do Lienzu.
V kempu dáme ještě jídlo a sprchu a po osmé večírek rozpouštíme a jedeme domů. Dojezd někdy ráno, vyspím se pár hodin v autě a musím rovnou do práce. Inu což, zrelaxoval jsem dost, ikdyž spíš na duchu, než na těle.
Parádní potrébování to bylo. Ani nevadilo brousit jen jednu řeku, protože je opravdu dobrá a každý si tu přijde na své.
